Endre Nemes, přelom 30. a 40. let

Malíř Jakub Bauernfreund

V neděli jsme s Jakubem a dalšími kamarády chodívali do Stromovky. Měli jsme vždycky s sebou pod paží velkou knihu od Carla Einsteina Die Kunst des 20 Jahrhunderts. Byla to "bible" o pěti až šesti stech stranách a vážila několik kil, ale bez ní jsme nešli ani na procházku. Otvírali jsme ji za cvrlikání ptáků a uprostřed rodinných nedělních procházek, diskutovali jsme a analyzovali reprodukce. Byla pro nás jakýmsi doplňkem toho, co v pražských sbírkách moderního umění chybělo.

...

S Jakubem jsme měli společné finance, dávali jsme své příjmy dohromady. Když jsem prodal obraz já, tak jsem se s ním rozdělil, když prodal on, rozdělil se se mnou. Podobně tomu bylo s oblékáním. Ale dvorním dodavatelem oblečení jsem byl já. Kdykoliv jsem totiž přijel do Budapešti, vzal mě otec ke svému krejčímu a ševci, kteří už měli moje míry, a nechal mi ušít dva až tři obleky.

Endre Nemes a Jakub Bauernfreund na své první samostatné výstavě v galerii dr. Feigla v Praze, 1936

 

Jarmila

Jarmila se narodila v roce 1896. Když jsem ji potkal, bylo jí čtyřiatřicet a mně jednadvacet. Byl to velký věkový rozdíl, ale pro mne to byl velký zážitek. Byl to můj první vztah se zralou a samostatnou ženou, a to na mne silně působilo. Zároveň jsem měl pocit, že by to nefungovalo, ani kdyby byla svobodná.

...

Jarmila byla velmi domimantní osoba s neuvěřitelně silnou vůlí a já jsem nijak nestál o to, zaplést se do manželského trojúhelníku, protože jsem věděl, že bych na to ze všech tří nejvíce doplatil. Domníval jsem se také, že je na muži, aby se chopil iniciativy, a ne, aby tomu bylo naopak. Dostal jsem se do obtížné konfliktní situace a zaujal jsem obranné postavení.

Odjel jsem za matkou a byl jsem pryč několik týdnů. Ležel na mě stín rozvodu mých rodičů a měl jsem plno předsudků, protože mi otec celé roky vyprávěl o nevěrách mé matky. Získal jsem pokřivený názor na ženy a zároveň jsem po otci zdědil také patologickou žárlivost. Cesta za matkou byla do jisté míry útěkem. Chtěl jsem získat čas. Když jsem se vrátil, tak jsem do toho, čeho jsem se tak bál, padl rovnýma nohama. Náš poměr trval několik měsíců a skončil Jarmiliným odjezdem do Berlína.

...

V létě roku 1936 jsme se náhodou potkali. [...] Začali jsme se znovu scházet a náš vztah trval až do mé emigrace, i když byla tehdy provdaná za Vincenta Nečase. Byl to náročný poměr, ale zároveň to byla doba, kdy jsem vytvořil díla trvalé hodnoty.

Endre Nemes a Jarmila Nečasová - Haasová na Příkopech v Praze, listopad 1938

 

Válka

Jednoho dne nám pan architekt Ehrman sdělil, že nám uspořádá výstavu. My jsme v té době už pomýšleli na odchod z Prahy, protože situace začala být kritická, a my jsme dobře věděli, že za několik let bude země okupována nacisty. Lidé se obávali, že mocnosti budou před Hitlerovými požadavky, ať už budou jakéhokoliv druhu, kapitulovat. Okolo roku 1936 se počítalo s odkladem jednoho nebo několika málo roků...

...

Paměti Endre Nemese (10. 11. 1909 – 22. 9. 1985), známějšího dnes víc ve světě než u nás doma, mají pro nás zvláštní půvab. Tento malíř, který nikdy neopomněl připomínat své pražské kořeny, se totiž pohyboval v Praze 20. a 30. let, v době, kdy se formoval jeho umělecký naturel (studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Willi Nowaka, byl mj. členem Umělecké besedy). Jeho vzpomínky jsou svědectvím široké kosmopolitní společnosti předválečné Prahy, přibližují také zmizelý svět bohatých pražských německo-židovských mecenášů a jejich „salonů“, kam zvali chudé umělce na večeře, a pomáhali jim při uměleckém startu.

Endre Nemes, obálka časopisu Prisma, 1950

 

Kniha zachycuje nejen ovzduší meziválečného Československa, ale i autorovy dramatické osudy v exilu, kde se nakonec ve švédském prostředí prosadil jako významný umělec (mj. zakladatel skupiny Minotaur, spoluzakladatel sdružení Umělci v exilu, účastnil se práce Skupiny 54, postupně získal švédskou státní cenu, medaili Prince Eugena za mimořádnou uměleckou tvorbu, byl jmenován členem Královské akademie pro svobodná umění, obdržel ceny na nejrůznějších mezinárodních bienále), ale i jako vysokoškolský pedagog (byl jmenován rektorem Valandské školy výtvarných umění, která se pod jeho vedením stala mezinárodně uznávaným uměleckým učilištěm).

Prosadil používání netradičních materiálů u monumentálních děl, jeho práce zdobí nejen nejrůznější veřejná prostranství a budovy, školy, nemocnice, spořitelny, ale naleznete je třeba i v göteborgské univerzitě či ve švédském parlamentě. Neméně zajímavý je i vznik Nemesových pamětí. Jejich základ tvoří 24 devadesáti minutových nahrávek, které s Endre Nemesem pořídil jiný český emigrant, „fyzik mnoha profesí“ a zakladatel Nadace Charty 77, profesor František Janouch.

Endre Nemes Muzeum v maďarském městě Pecs

 

Více o aukci pozůstalosti Endre Nemese konané ve Švédsku 3.10.2012 zde.

Obrazový žebříček deseti nejdráže prodaných Nemesových děl zde.