Olbram Zoubek: Hlas a Naslouchající, 1979, vrstvené olovo, 90 x 87 (80) x 30 cm,
odhad: á 3 500–4 000 EUR (+ provize), Dorotheum Vídeň 24. 6. 2021

Trutnovská koncertní síň Bohuslava Martinů se nachází v bývalém evangelickém kostele, neogotické stavbě z roku 1900, kterou pro potřeby hudebních vystoupení v letech 1976–80 upravil Štěpán Stránský. Výzdobu tvoří dvě monumentální sochy muže a ženy v nadživotní velikosti a čtveřice reliéfů s hudebním motivy z řeckých bájí. Pro Olbrama Zoubka šlo o jednu z mála veřejných zakázek v této době. "Není tedy tak úplně pravda, co se traduje a co otec také říkával, že za normalizace neměl žádné zakázky do veřejného prostoru. Bylo jich málo, ale byly," konstatuje umělcova dcera Polana Bregantová, která za Nadační fond Kmentová Zoubek k oběma sochám zpracovávala posudek.

V Zoubkově archivu se dochovala desítka dokumentů, které umožňují sledovat průběh celé zakázky. Vše začíná textovým návrhem z června 1976, ve kterém umělec vysvětluje svou představu o výzdobě koncertní síně: "Do hlavních pohledových os po stranách podia navrhuji po dohodě s projektantem umístit dvě figury přibližně v životní velikosti. Měly by znásobovat zážitek návštěvníka při poslechu hudby a současně inspirovati divákovu fantazii a navozovat poeticky vnímavou atmosféru už před začátkem koncertu jako předznamenání kulturního zážitku. Jednalo by pravděpodobně o figuru muže-jinocha a ženy-dívky. Námětem jedné postavy by bylo vytváření hudby, námětem druhé její přijímání, tedy řekněme‚ 'hráč' a 'posluchačka', 'hlas' a 'naslouchání'. Představuji si tento námět vyjádřen velmi obecně, bez konkrétních atributů, aby představivost divákova a posluchačova nebyla příliš spoutána."
 

Model výzdoby koncertního sálu Bohuslava Martinů v Trutnově, foto: Nadační fond Kmenová Zoubek

Mezi dochovanými doklady najdeme i rozpočet a podklady pro fakturaci. Víme tedy, kolik sochař za celý projekt dostal zaplaceno. Za dvojici monumentálních figur, čtyři reliéfy na téma dějiny hudby a emblém lyry do tympanonu si řekl o necelých 300 tisíc korun. Finální "zápis o dodávce uměleckých děl" byl vystaven v listopadu 1979. Celou realizaci můžeme měsíc po měsíci sledovat také v lakonických zápisech v autorově tzv. rodinném deníku: "červen 1976 – Zběžné návrhy pro hudební síň v Trutnově. (…) březen 1977 – Pracuji asi trochu moc. Moc variant, moc skic, méně rozvahy a přemýšlení. Ale jinak mi to nejde. Měl bych na sobě pracovat. Bojovat s autocenzurou, která je moc silná – asi zbytečně. (…) duben 1978 – hudební reliéfy se rodí v modelikovacích bolestech. Staré dobré – snad, současné méně. (…) duben 1979 – Hlas. Konečně se dostávám k hlavní 'zimní' práci. Hlasu a Naslouchání. Jde to dost vpřed, už je to hodně zažité, ale v poloze přijatelné a tedy asi dost nebezpečné. Už mám těch pěkných holek nějak dost. (…) listopad 1979 – Kolaudace Trutnova dle fotek v Hradci. Dobré. Prý jsem levný."

K odlití finálních soch došlo v květnu 1979. V deníku zde najdeme i zmínku o obou nyní nabízených plastikách: "Hlas + Naslouchání odlito. Vůbec nic moc. Ještě z obojího poprsí. Hlas – poprsí. Naslouchání – poprsí." Polana Bregantová zdůrazňuje, že takovéto "řezání soch" bylo v roce 1979 v Zoubkově tvorbě novinkou: "Nejde o řezání v pravém slova smyslu, ale odlévání sochy po dílech. Takový osud potkal i hladkou Marii, kdy kromě celé sochy udělal otec samostatný odlitek hlavy (ukraden), poprsí (odlévalo se později i do bronzu spolu s párovou bustou Josefa), odlitek těla (ukraden) a odlitek nohou (v soukromém majetku v Praze). V témže roce tedy došlo i k odlití bust z forem velkých soch." K otcovu deníku ještě Bregantová doplňuje: "Rodinný deník měl část 'života' a část 'práce'. V letech práce pro Trutnov byla maminka už moc nemocná, takže vše je ve stínu její nemoci. Otec už také od jara do podzimu restauroval v Litomyšli, takže na ostatní práce byl čas v zimě v pražském ateliéru, občas ale přesahovaly – podle zápisů – i do pozdního jara. Ze skrovných zápisů je vidět, že se otec nad líbivostí těch soch a autocenzurou dost trápil. Realizací měl přitom vlastně dost – sice mimo Prahu, ale mimo Prahu občas i vystavoval, především na severní Moravě a ve Slezsku."
 

Rozpočet výzdoby koncertního sálu Bohuslava Martinů v Trutnově,
foto: Nadační fond Kmenová Zoubek

Ještě další vrstvu celého příběhu nabízí soupis Zoubkových soch a papírových reliéfů, který v roce 1996 zpracoval Jan Kapusta. K výzdobě trutnovské koncertní síně se tak či onak váží více než dvě desítky katalogových čísel. První studie obou figur vznikly v únoru 1977 a mají na výšku kolem 40 cm, v druhé a třetí verzi pak 76 až 80 cm. U finálních soch Jan Kapusta uvádí výšku včetně soklu 350 cm. Sochy nabízené v Dorotheu v soupisu figurují pod čísly 393 a 394 s poznámkou "v soukromé sbírce ve Švýcarsku". K tomu Polana Bregantová ještě doplňuje, že v letech 1980 a 1982 byly na umělcových výstavách v Krnově a Hukvaldech a že k prodeji došlo až v roce 1987.

Olbram Zoubek je dnes jedním z nejprodávanějších autorů poválečného umění. I v loňském roce, kdy bylo mnoho sálových aukcí zrušeno, dražbami prošlo na sedmdesát jeho soch a prací na papíře. Další desítky děl, včetně statisícových soch, byly nabízeny v internetových aukcích. Nadační fond Kmentová Zoubek, za kterým stojí děti obou umělců, Polana Bregantová se svým bratrem Jasanem Zoubkem, je pro všechny sběratele a obchodníky s uměním naprosto nedocenitelnou institucí, neboť otevřeně informuje o všech padělcích, s kterými se setká. Díky jedinečnému know how a bezprostřední zkušenosti s umělcovým výrobním procesem jsou schopni upozorňovat na falza, která by jinak byla sotva odhalitelná. Asi u žádného z českých sochařů dnes není problematika padělků a neautorizovaných odlitků tak pečlivě sledována jako v případě Zoubka. Fond se současně stará i o dílo Zoubkovy manželky Evy Kmentové. Práce obou umělců budou přes léto vystaveny v Litomyšli v tamní Galerii Miroslava Kubíka. Výstava nazvaná Lidská důstojnost probíhá od 13. června do 28. srpna.
 

Dobové fotografie nabízených soch, foto: Nadační fond Kmenová Zoubek

Sběratelský zájem o Zoubkovo dílo výrazně narostl takřka ze dne na den po jeho smrti v polovině června 2017. Během uplynulých čtyř let se jen v sálových aukcích prodalo na čtyři sta jeho děl, dohromady za téměř 50 milionů korun. Aukční cenový rekord patří od jara 2019 dvoumetrové soše Ifigenie z roku 1986, která se na aukci společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery prodala za 3,15 milionu korun. Hranici milionu korun dosud překonalo sedm Zoubkových plastik. Sochy Hlas a Naslouchání budou ve Vídni draženy jako dvě samostatné položky, přičemž předaukční odhad počítá s cenou kolem 4 tisíc eur za jednu, v přepočtu tedy přibližně 100 tisíc korun (bez aukční provize).

VÝSLEDKY AUKCE

Hlas, 1979                  14 220 EUR
Naslouchající, 1979   16 757 EUR

Kupcem obou soch byla Galerie Genius loci ze Žiliny