Lidé ze Sbírky Marek- zleva Ivo Marek, Milan Houser, Marika Kupková a Zdeněk Marek

Sbírka Marek má netradičně právní statut družstva. Proč jste se rozhodli pro toto uspořádání?

Marika Kupková: Je vhodným formátem pro sběratelský kolektiv, kde si mají být jednotliví členové a členky rovni. Když jsme před lety uvažovali o institucionalizaci sbírky, čirou náhodou se ke mě dostalo doporučení, ať zkusíme model družstva. Následně nám právníci potvrdili, že je pro nás fakt vhodný. Od té doby jsme nenašli lepší institucionální řešení. Hlásíme se tím navíc k tradici uměleckých a řemeslných družstev, která byla rozšířena v avantgardní kultuře.     

Sbírka byla založena v roce 2000. Ani jeden ze zakladatelů, bratřů Markových, přitom neměl formální vzdělání v umění (jejich obory byla stomatologie a právo). Vznikala již tehdy kolekce s nějakým jasným záměrem? 

Ivo Marek: Zpočátku šlo o spontánní zájem o umění mimo hranice galerií a muzeí. Zajímalo nás umění, které bylo možné poznávat přímo v uměleckých ateliérech a ve školách. Takže zájem o umění byl neoddělitelně propojen se zájmem o uměleckou scénu. Kolem roku 2006 jsme už přirozeně začali promýšlet, jaká je vlastně koncepce sbírky a proč. Nikdy jsme se každopádně nedostali k vyhraněné představě, co budeme sbírat. Vytváříme si jakousi vlastní trasu na mapě současného umění. Jeden okruh představují začínající umělci a umělkyně, druhý okruh tvoří ti, k nimž se v nákupu po letech vracíme nebo je nakupujeme prostě proto, že se nám jejich práce líbí.  

V červnu byla pokřtěna publikace věnující se sbírce nazvaná Marek. Atlas sběratelství současného umění. Jak i z názvu vyplývá, nejde o klasický katalog. Čím je kniha specifická?

MK: Je to současně i atlas nějakých padesáti hesel z oblasti sběratelství umění. Sestavily jsme je spolu se Silvií Šeborovou, Ivanou Hrončekovou a Jiřím Ptáčkem a následně oslovovali jejich autory a autorky. Jsou mezi nimi úplně obecné pojmy jako “objev” nebo “sbírání”, stejně jako konkrétnější hesla jako je “Zdeněk Marek” vztahující se k příběhu celé sbírky.   

První katalog ke sbírce vznikl v roce 2007 při příležitosti výstavy, která byla také první veřejnou prezentací sbírky. Navazují na sebe obě knihy? 

Milan Houser: Oba katalogy koncepčně spoluvytvářel a graficky zpracoval Adam Macháček. Aktuálně vydaný druhý díl může fungovat zcela samostatně, ale současně může se starším katalogem tvořit pěkný tandem, který si můžete vsunout do pěkného šubru. Katalog číslo 1 obsahoval rozhovory se sběrateli plus obecnější úvahu, co je sbírka vlastně zač. I díky tomuto textu Václava Hájka jsme si uvědomovali, jak lze o našem sbírání přemýšlet. Václav tehdy pro sbírkovou koncepci použil příměr “pohyblivý řez” aktuální uměleckou produkcí. S dalším příměrem pak přišel kurátor Jan Zálešák, který sbírku nazval jako pevné jádro s měkkými okraji. Pevné jádro jsou autoři a autorky, k nimž se vracíme, pohyblivé okraje okruh především začínajících umělkyň a umělců.    

  
Ve stejném roce se Sbírka Marek začala zaměřovat i na videoart a další nová média. Tím se stala jednou z vůbec prvních takových sbírek u nás. Co vás k tomuto kroku vedlo a jak se stavíte k dalším novým technologiím (NFT apod.)?

MK: Chtěli jsme jednoduše mapovat umění včetně toho novomediálního. Zůstat například jen u malby nebo kresby, když máte záměr skrze sbírání podporovat současné umění, prostě nejde. Při současném příklonu umělecké tvorby k materiálovosti a některým pozapomenutým řemeslným technikám ale nejsou nákupy videí nebo filmů tak časté jako třeba před desíti lety. Takže aktuálně spíš uvažujeme nad nákupem gobelínu než videa. 

Jak zásadní jsou pro vás vztahy s umělci?

IM: Když Zdeněk Marek sbírku začal budovat, tak pro něj byly vztahy s umělci prioritní. Bavila ho osobní setkání, měl mezi nimi kamarády. Teď jsou “jen” důležité podobně jako další spousta okolností. Už pro nás není nepředstavitelné nakupovat od galerií, což by dřív nepřicházelo v úvahu právě proto, že bychom se ochudili o sociální kontakt s umělci a umělkyněmi jako nejdůležitější součásti sběratelství. 

Díla sbírky Marek jsou prezentována na vlastních webových stránkách, které fungují jako veřejně přístupný depozitář i výstava. Kdy tento koncept vznikl a naplňuje vaše očekávání?

IM: Tento otevřený archiv vznikl, když jsme sběratelskou činnost začali institucionalizovat, takže někdy kolem roku 2007. Věděli jsme, že tohle je cesta, jak nechat díla ve sbírce dál “dýchat” a žít a nemít je zavřené někde v depozitáři. 

Máte nějaká oblíbená díla?

MH: Nejoblíbenější z oblíbených? Ne, to nemáme. 

Kde je sbírka uskladněna?

MK: V depozitáři a na stěnách domovů sběratelů. 
 
V minulém roce nečekaně zemřel jeden ze zakladatelů kolekce, Zdeněk Marek. Jak se takto zásadní událost promítla do dalšího fungování sbírky?

MK: Jednak do kolektivu přistoupil Zdeňkův syn Benedikt, jednak jsme měli příležitost i povinnost, znovu promýšlet co a jak dál.  

Jaké jsou další plány se sbírkou Marek?

MH: Zvažujeme podcast o umění. Podobně zaměřených pořadů není málo, ale zkusíme najít přístup, který bude nějak novátorský.