Jak jste se dostal k umění a sběratelství?

My jsme se k tomu s Pavlínou dostali tradičně, není to žádný extra příběh s nečekaným bonusem. Chtěli jsme se obklopit nějakým uměním, začali jsme o něm víc a víc číst, postupně jsme začali víc a víc za uměním i cestovat až jsme dospěli do bodu, kdy nejen sbíráme, ale založili jsme i Kunsthalle Praha. A v rámci ní podporujeme institucionální sbírku, která má větší přesah, než co sbíráme my.

Jaký je tedy přesah sbírky Kunsthalle, v čem se sbírky liší a v čem potkávají?

Kunsthalle má ambici vybudovat postupně vlastní sbírku, ale je to běh na dlouhou trať. Snaží se o zasazení českého umění do mezinárodního kontextu pokrývajícího období 20. a 21. století s určitým fokusem na některé epochy a trendy v jednotlivých dekádách. Nesbíráme přirozeně úplně všechno. Postupně se tento cíl Kunsthalle daří naplňovat. Dnes má tato sbírka něco přes dva tisíce objektů, z toho je tak polovina z naší sbírky, druhou polovinu máme dlouhodobě zapůjčenou z různých nadací, nebo od privátních sběratelů. V tom vidíme sbírku Kunsthalle jako důležitou, je to součást ekosystému celé Kunsthalle. Samotná sbírka je pak různě integrovaná do výstavních projektů. Některá díla z kolekce jsou představována v rámci programu Kunsthalle. V současné době je to třeba unikátní videosnímek od Johna Sanborna.

Pohled do výstavy, John Sanborn: Notes on Us, na fotografii dílo V + M (2015) ze sbírky Kunsthalle Praha. Foto: Ondřej Polák.

Co sbíráte s Pavlínou?

Co se týče toho, co sbírám já s Pavlínou, tak si myslím, že Kunsthalle nás strašně ovlivnila. Protože ani my nemáme neomezený rozpočet a od té doby co existuje tato institucionální sbírka, tak hodně nakupujeme díla, která potřebuje Kunsthalle. Což ne vždycky musí být to, co byste si koupila jako soukromý sběratel. Takže nyní jsme sběratelé, kteří podporují Kunsthalle. Ale to neznamená, že věci, které Kunsthalle nakupuje by nás netěšily, nebo bychom je neměli rádi. Ale už nejsme sběratelé, kteří spontánně nakupují. Naše akvizice jsou promyšlené věci, které dlouhodobě sledujeme, jsou to věci, které nám chyběly, které se snažíme nějakým způsobem získat. Je to taková jiná sběratelská cesta než ta, kterou má typický privátní sběratel, který má svobodu dělat si, co chce.

Jak byste blíže popsal tuto “jinou sběratelskou cestu”? Je třeba výjimečná i v tom, že více jezdíte do zahraničí do muzeí a galerií i právě s ohledem na to, co by mohlo být zajímavé pro Kunsthalle Praha a inspirativní pro její chod?

Určitě to tak je. My s Pavlínou v zahraničí trávíme dost času, což nám dává příležitost vidět spoustu výstav, navštívit spoustu institucí, potkat se se spoustou zahraničních umělců. Což je pro sbírku Kunsthalle benefit, protože konzistentně nakupujeme i mezinárodní umění.

Pohled do výstavy, Kinetismus: 100 let elektřiny v umění, Kunsthalle Praha, 2022.
Foto: Vojtěch Veškrna

Kolik děl se tedy nachází ve sbírce Kunsthalle a kolik ve vaší soukromé?

Kunsthalle má něco přes dva tisíce kusů. Myslím, že nejsme na nějakém limitu, ale náš fokus je na kvalitu, ne kvantitu. Snažíme se nehromadit, ale spíš precizovat. Naše soukromá sbírka má něco kolem osmi set kusů.

Vyřazujete některá díla?

Ano. Sbírka Kunsthalle taky prošla nějakým vývojem. Rozhodli jsme se ji zaměřit na určité období, na určité umělecké směry. Pokusit se být silní v těchto vybraných směrech. Ne sbírat, co se dělo posledních 130 let, ale sbírat určité sekvence tohoto období. A to nás vedlo k tomu, že jsme některé věci prodali, protože nezapadaly do nové strategie, a získali jsme tím prostředky pro nové akvizice umění, které nám přijde relevantní pro sbírku Kunsthalle. Myslím, že každá sbírka by do jisté míry měla být živým organismem, sbírky se mají čistit a  mají se určitým způsobem precizovat. Sbírání není o hromadění, ale o určité krystalizaci, nebo takový je alespoň náš přístup. Což samozřejmě pokud jste soukromá nadace, tak si to můžete dovolit. Pokud je to sbírka spravovaná veřejnoprávní institucí, tak je to trochu složitější z pohledu svobody jak s ní nakládat. 

Kunsthalle Praha byla otevřena před více jak dvěma lety. Jak byste její fungování zatím zhodnotil?

Jsme velice spokojení s tím, čeho se podařilo za tu poměrně krátkou dobu dosáhnout. Za prvé sestavit tým, který je profesionální, který je schopný dělat mezinárodně kvalitní výstavní program a který nám vytváří dobrou reputaci nejen doma, ale i v zahraničí. To otevírá cestu dělat dále hodnotný program, o který bude v zahraničí i doma zájem. Dále i to, že u nás chtějí vystavovat kurátoři a přední umělci. A určitě jsme spokojení se zájmem veřejnosti, který se ukazuje v tom, kolik máme návštěvníků. V našem členském programu máme 12 tisíc členů.

Co byste vyzdvihl jako důležitý úspěch Kunsthalle Praha?

Máme spoustu mladých návštěvníků. Když se podíváte, co je takový typický problém muzeí na západě, tak je to ten, že mají podstatně starší kmen návštěvníků a snaží se ty mladé získat. My máme nadpoloviční většinu návštěvníků mladších 35 let. Zároveň se nám daří dělat kvalitní, bohatý, edukativní program pro všechny generace. Vždycky je prostor se posouvat, vždycky se dá něco vylepšit a určitě na tom pracujeme. Taky nám spousta lidí říkala, že dát dohromady takový udržitelný projekt trvá deset let. Ale zatím jsem s tím, čeho jsme dosáhli, spokojený. Za další velký úspěch považujeme pozitivní přijetí nově rekonstruované budovy Kunsthalle, a to nejen laickou, ale i odbornou veřejností. 

Michael Bielický, Perpetuum Mobile, 1986-2019, multimediální instalace.

Už během příprav a přestavby bývalé Zengerovy trafostanice jste se museli potýkat z řadou nečekaných událostí, jako byla například pandemie covidu. Přímo v týdnu otevření Kunsthalle Praha propukla válka na Ukrajině. Jak tyto události dále ovlivňují směřování Kunsthalle?

Covid nás určitě zpozdil zhruba o rok. Nedařila se nám rekonstrukce tak rychle, jak jsme čekali a taky se nám prodražila. My jsme si vybrali jako datum otevření 22. 2. 2022, což si bohužel vybral taky Vladimír Putin jako termín pro zahájení agrese na Ukrajině. Takže toto datum si určitě budu pamatovat do konce života z obou těchto důvodů. Co se týká provozu, je mnohem dražší hlavně kvůli inflaci, protože ta se nevyhnula ani galeriím.  Z pohledu mise Kunsthalle Praha si ale myslím, že je její poslání ještě důležitější než v čase příprav jejího otevření. Umění umí vyjádřit i potřeby člověka  po  svobodě slova, důstojnosti člověka a jeho základních lidských právech. Válka na Ukrajině nám ukázala, že mnoho z těchto jistot nemusí být zachováno napořád a vést dialog o hodnotách naší civilizace je důležitější než kdy jindy. Představovat jinakost v tom nejširším slova smyslu je rolí instituce jako je Kunsthalle. To je podle mě zásadní, protože společnost, která se uzavře do sebe, se začne bát. Umění a kulturní instituce jsou strašně důležitým místem dnešní společnosti a to obzvlášť v době, kdy rodící se digitální svět a sociální média společnost posunují směrem, kterému ne ještě úplně rozumíme.  

Ještě před otevřením zazněly i debaty o tom, že by v budoucnu mohla Kunsthalle Praha eventuálně i nějakým způsobem fungovat pod správou města. Jaké jsou tedy nyní plány na její fungování dále?

Kunsthalle určitě zůstane soukromou nadací a my budeme určitě rádi, když se k jejímu provozování přidá někdo další, kdo sdílí stejnou misi, kterou máme my. Konkrétní jednání o tom nevedeme. Ono se taky musí potvrdit, že je tou institucí, kterou chce být. My jsme dobře začali, ale je potřeba vydržet, abychom lidi přesvědčili, že to má smysl.

Máte nějaký objev, v oblasti umění, z poslední doby?

To je složitá otázka. Ale asi je jedna taková oblast, a to je digitální umění. Fascinuje mne, snažím se umění nových médií hodně sledovat a víc pochopit. Nová média, podle mě, jsou transformativní oblastí umění. Obecně digitalizace je transformativní pro naše životy, když si porovnáte, jak jsme žili před 20. – 30. lety, je tam patrný rozdíl. Takže logicky se to musí zobrazit i v umění. Což se taky děje, ale je to v takové pionýrské podobě. Já bych řekl, že je to podobný stav jako byl ve Francii v 2. polovině 19. století, kdy se začalo malovat jinak, než že se jen realisticky zobrazovala skutečnost. Počátky impresionismu. Myslím, že v té době taky nikdo nebyl úplně přesvědčený, že je to správná cesta a nedokázal říct, že právě tohle bude za sto let strašně ceněné. A podle mě teď je to podobné. V digitálním umění se něco děje, co bude mít za sto let velkou relevanci. Jen nevíme, co to je. A to mi přijde zajímavé.

To jste asi jeden z mála českých sběratelů, ne-li jediný, co se tomuto směru aktivně věnuje. Digitálním uměním je ale těžší se nějak obklopovat ve smyslu instalace. Jakým uměním se obklopujete v každodenním životě?

Máte pravdu, že z pohledu instalace je to složitější. Ale dají se i nová média zaintegrovat do bytu nebo domu. Já mám rád, když se věci kolem mě trochu proměňují. Můj prostor se taky mění podle toho, jakou mám zrovna preferenci, čím chci být obklopen. Takže to není statické. Ale co se týká formátu, média, tak převažují instalace, malby, protože to se dá přirozeně nějak rozumně vystavit v domácím prostředí.

William Kentridge, Birds in Flight, 2016-2017, multimediální instalace – záběr z videa.

Máte nějakého oblíbeného umělce?

Určitě v mezinárodním prostředí je pro mě inspirativní Jihoafričan William Kentridge. To je umělec, kterého mám opravdu rád. Když má výstavu někde po světě, kam mám možnost jet, tak se vždy snažím ji stihnout, abych ji viděl naživo.

Je nějaké dílo, které byste chtěl ve sbírce mít, ale z nějaké důvodu to není možné?

Na úplně první výstavě k zahájení provozu v Kunsthalle nazvané Kinetismus: 100 let elektřiny v umění byla ústředním dílem rekonstruovaná plastika od Zdeňka Pešánka. A tohle dílo mě natolik fascinovalo, tolik se mi líbilo, že bych ho ve sbírce chtěl. Ale nikdy se to nestane. Je ve vlastnictví Národní galerie, což je samozřejmě v pořádku. My jsme rádi, že jsme mohli pomoct, aby toto dílo mohlo projít rekonstrukcí a odbylo si premiéru u nás, v Kunsthalle.