Co vás přivedlo k výtvarnému umění?
 
Asi ze všeho nejdříve moji rodiče. Oba měli rádi moderní umění, brali mne i sestru od malička na výstavy, domácí knihovna byla plná monografií jejich oblíbených umělců. Na střední škole jsem chodila na přednášky z dějin umění profesora Františka Dvořáka, ze kterých vlastně dodnes čerpám. Pak jsem se velmi dlouho více věnovala filmu a pohyblivému obrazu a k výtvarnému umění se vrátila až během práce v Londýně, kde tehdy byla scéna současného umění opravdu živá a zajímavá a já jsem se nějak přirozeně zapojila. 
 
Díla jakých umělců najdeme ve vaší soukromé kolekci?

Ani bych neřekla, že mám sbírku. Umění, které vlastním, je vždy spojené s nějakou osobní vazbou, ať už výstavou, na které jsem spolupracovala nebo přátelstvím. Doma se tak dívám například na díla od Lucie a Pavly Scerankových, Terezy Štětinové, Anny Hulačové, Evy Koťátkové, Marike Estny, Pavla Příkazského, Milana Grygara, Miroslavy Večeřové nebo Julia Reichela. 

Tereza Porybná má ve sbírce i dílo Lucie Scerankové Mramor.

Jaké máte oblíbené autory, jejichž tvorba je vám obzvláště blízká a se kterými ráda spolupracujete?
 
Těch lidí je opravdu velmi mnoho. V posledních letech pro mne byla velmi inspirativní spolupráce s umělkyní Habimou Fuchs, která má v současnosti větší výstavu v brněnské Fait Gallery a se kterou bych ráda pracovala i na umělecké komisi pro prostor Ovenecká 33.  Velmi mne bavilo kurátorsky připravovat sólo výstavu Adély Součkové, jejíž životní energie je skutečně ojedinělá. Jakákoli spolupráce s Martinem Zetem (pozn. – nyní používá Zetová) je pro mne radost. Také kurátorská i umělecká spolupráce s Davidem Feslem, Rutou Putramentaite nebo Denisou Langrovou mne určitým způsobem posunula. Ráda vzpomínám i na některé spolupráce ještě z londýnských dob, například s Markétou Othovou a Aleksandrou Vajd, Viktorií Valockou či Annou Hulačovou. 
 
Ve vašem londýnském bytě ve čtvrti Greenwich, kde jste bydlela během působení na pozici ředitelky Českého centra v Londýně, visely nad pohovkou grafiky od Pavla Reisenauera, jejichž námětem bylo desatero božích přikázání. Čím vás zaujaly právě ony a právě toto téma?
 
Ano, Reisenauerovu tvorbu mám opravdu velmi ráda a mrzel mne – podobně jako spousty lidí – jeho nedávný odchod. Desatero, které viselo v Londýně, byly vlastně zbytkové grafické listy, které jsem našla v depozitáři české galerie Divus. Ta tehdy také sídlila v jihovýchodním Londýně a spolupracovali jsme spolu na několika výstavách. Celý cyklus mi přišel velmi vtipný ale zároveň skvěle technicky zvládnutý.  Líbilo se mi, jak  Reisenauer v desateru ironizuje schematické návody na morální život, naše tápání o tom, jak žít, a marnou touhu na tuto otázku získat jednu správnou odpověď. Tak jsem si ho nechala zarámovat a potkávala ho pak každý den. 

Sběratelka má ráda také díla Habimy Fuchsové.

K vašim třicátým narozeninám vám dal tatínek malbu od Lucie Skřivánkové. Proč zvolil právě tuto autorku a čím je vám námět oné malby blízký?
 
Můj tatínek má opravdu rád malbu a rád podporuje mladé umělce a umělkyně. Obraz od Lucie je z jejího tehdejšího architektonického období, kdy se mimo jiné inspirovala architekturou brazilského Sao Paula. Možná tím je mi dílo blízké, protože jihoamerická modernistická a současná architektura je i mým velkým zájmem a jednou z inspirací pro Ovenecká 33. 

Projekt Ovenecká 33 je rezidenčním bytem pro umělce na Letné, který je sám o sobě uměleckým dílem a získal nedávno cenu EDIDA za interiérový design. Co vás k realizaci tohoto projektu vedlo a kdo jsou umělci, kteří se na něm spolupodíleli?
 
Celý život mě zajímá propojování lidí a zkoumání prostupnosti různých hranic - mezilidských, kulturních, žánrových, druhových. Baví mě hrát si na pomezí. A pak najednou během covidu jsem se ocitla zpět v Praze, měla jsem čas a pustila jsem se do dlouho odkládané rekonstrukce bytu. Po mnoha letech organizování kulturních a uměleckých projektů to pro mne byla příležitost, abych sama trochu tvořila. Měla jsem štěstí, že architekt Jakub Červenka ze studia Objektor byl takovému typu otevřené spolupráce nakloněn. Byt jsme pojali i jako příležitost nechat umělce a designéry vytvářet obytné prvky pohybující se na hranici designu a umění. Slovinská umělkyně Aleksandra Vajd vytvořila terrazzovou mozaiku na podlaze, slovenská textilní výtvarnice Daniela Danielis se starala o textilní prvky, estonská umělkyně Evy Johkova navrhovala závěs, který slouží jako posuvná stěna. Jiří Krejčiřík vytvořil stůl a lavici. Naším cílem bylo vytvořit byt, který je prostorný a plný světla, ale zároveň hravý a proměnlivý, nepřemýšleli jsme úplně o pokojích, spíše o různých scénách a co se v nich může v každodenním životě odehrávat. 

Z pražského bytu v Ovenecké 33 vytvořila
spolu s umělci rezidenční byt pro umělce.

Ve vaší kolekci máte i model vláčku upraveného Pastou Onerem. Máte i další díla od tohoto autora či jiných umělců writerské scény?
 
Zatím ne. A nemám už ani ten vláček, který jsem věnovala jednomu blízkému kamarádovi. Asi opravdu nejsem sběratel. Když cítím, že nějaké dílo, které je u mě doma udělá opravdu radost jinde, tak ho prostě posouvám dál. 
 
Iniciovala jste vznik obou galerií nyní fungujících pod Českým centrem v Londýně (Vitrínka a Bouda). Jaký nejsilnější zážitek s nimi máte spojený?
 
Asi to, že pokud vím, oba prostory stále nějak fungují, samozřejmě už s jinou dramaturgií. A vzpomínám ráda na všechny vernisáže, které jsme tam měli. Jednou ze silných vzpomínek byla vernisáž výstavy tvůrkyň Lucie Králíkové, Michaely Karáskové a Kateřiny Plamitzerové, při které zároveň na ulici v naší čtvrti Notting Hill performativně vařil polívku Tomáš Uhnák. A pak náš projekt s architektkou Kateřinou Vídenovou May We Kiss, kdy jsme londýnské obyvatele netradičně seznamovali s českými prvomájovými tradicemi. 

Při tvorbě Ovenecké vytvářela spíše scény pro každodenní život.

Jste také spoluautorkou projektu Woods: More than Human Curiosity. Můžete nám ho blíže představit?

Les je mezioborový projekt, který se zabývá vztahem současného umění, krajiny, lidského zdraví a mezidruhového soužití. Součástí našich aktivit je i péče o lesní a luční pozemek v Orlických horách, kde se postupně snažíme o vytvoření permakulturní zahrady s prvky uměleckých intervencí. Kromě toho organizujeme mezinárodní sympozia, umělecké rezidence, workshopy, přednášky, kurátorské výjezdy. Příští měsíc budeme vydávat česko-anglický sborník Liminal Animal, v němž se různí autoři a  autorky zamýšlí nad lidsko-zvířecími vztahy z pohledu neuro-etologie, druhismu a etiky. 

Projekt Les. Více-než-lidská zvědavost je součástí aktivit společenství pro pěstování, teorii a umění Les, jehož každoročními hlavními aktivitami jsou lesní sympozia. Loňský čtvrtý ročník sledoval výzkumné oblasti jako neuroplasticita a paměť, kreativita, zvířecí mozek a druhismus. 

Na jakých projektech nyní pracujete, co v nejbližší době chystáte?

Teď zrovna se chystám do norského Trondheimu, kde ve spolupráci s Kunthall Trondheim organizujeme třídenní program performancí, projekcí a workshopů pro děti právě s tématem mezidruhového soužití a empatie k jiným než lidským formám života. Připravujeme také program dalšího “lesního” sympozia a v létě se kurátorsky a autorsky podílím na kolektivní výstavě inspirované dílem archeoložky Marie Gimbutas a jejím výzkumem zapomenutých ženských civilizací, která proběhne v galerii La Traverse v Marseille. 

Jaký umělec, výstava nebo díla vás v poslední době zaujala?

Měla jsem možnost vidět film Ještě nejsem, kým chci být o tvorbě fotografky Libuše Jarcovjákové, jejíž fotografie i vydané deníky mi přijdou velmi silné. Doteď ve mne rezonuje výstava Moje tělo není ostrov Evy Koťátkové. Ze zahraničních výstav mne v posledních měsících zaujala sólo výstava Lee Lozano, americké umělkyně, která tvořila v 60. a 70. letech minulého století. Její radikální rozhodnutí v tvůrčím i osobním životě se mnou velmi rezonují, byť sama jsem nastavená trochu jinak. A také musím přiznat, že na mne velmi zapůsobila i retrospektivní výstava Marka Rothka, který byl mým oblíbeným umělcem v době dospívání a vidět téměř všechna jeho díla pohromadě pro mne byl velký zážitek.
 
Dílo jakého autora jste si pořídila naposledy?

Naposledy jsem dostala umělecká díla vytvořená mou neteří a synovcem. A začátkem roku jsem si koupila textilní objekt od belgického umělce Christophera Hefitho a objekt od italské architekty Francescy Torzo. Oba tvůrce zastupuje bruselská galerie Maniera, která propojuje současné umění s architekturou a designem a je mi svým pojetím velmi blízká.