Jste známou fotografkou, fotografii i vyučujete na univerzitě. Vytvořila jste již řadu sérií a fotografických cyklů, vlastně by se dalo říci, že je to typický způsob, kterým zpracováváte určité téma. Zároveň se takovýto postup zdá být blízký principům sběratelství jakožto vytváření tematicky propojených celků. Jde ve vašem případě o vědecké zkoumání jednotlivostí skrze kontext nebo vychází tento postup nějak z vašeho osobního zaměření?

Sbírání momentů, faktů, objektů a zážitků prostupuje celý můj osobní a profesionální život. S odstupem času a díky intuitivnějšímu chápání sama sebe jsem konečně přišla na to, proč jsem se stala fotografkou. V obýváku jsme měli velkou lepenkovou krabici plnou fotek. Jako dítě jsem milovala si je prohlížet. Většina z nich byla černobílá, ale měli jsme i několik v barvě. Na fotografiích byla naše úzká i širší rodina, fotky z výletů, fotky od známých a abstraktní kusy nafocené otcem, se kterým jsme nežili. Celá krabice reprezentovala sbírku unikátních momentů, které se nikdy nevrátí. A jak jsem rostla a prohlížela ty stejné fotky, uvědomila jsem si nové spojitosti a perspektivy. Herakleitos si dobře všiml, že člověk se musí smířit s tím, že se všechno mění.  Nikdy nevstoupíš do téže řeky.....a nikdy taky tu řeku nevidíš a nevyfotíš stejně. Všechno se mění a hlavně my se sami měníme skrze zkušenostní filtry, které nám vytváří ojedinělou optiku.

Tedy ona krabice vás přivedla jak ke sbírání, tak fotografii. Co ještě vám dala? 

V té době už jsem pilovala svoje sběratelské moto a cíleně vytvářela sbírky v klasických i méně klasických juniorských kategoriích: ubrousky, obaly od západních čokolád (občas jsem si nějakou za bony koupila v Tuzexu), céčka, vlakové lístky, pohlednice zvířat (hlavně koní, byla jsem do nich blázen - teoretik, nikdy jsem na nich nejezdila), časopis Čtyřlístek (stále vlastním ručně psaný katalog  všech výtisků ve sbírce), známky (prý jsem sestře Heleně ukradla, co jsem nutně potřebovala do svojí sbírky, tak promiň...),obaly od žvýkaček a kameny. Sběratelství jsem brala velmi vážně, a když mi jednou ubrousek vzal vítr, skočila jsem pro něj i přes očividnou marnost bez rozmyšlení do řeky Svratky. Málem jsem se utopila. Ke svým fotografickým cyklům přistupuji podobně. 

Témata, která zpracováváte ve fotografii, bývají dost exotická. Je těžké se na tato místa dostat?

Témata, která mě zajímají, jsou často těžko dostupná. Získat přístup k focení operačních center Evropské vesmírné agentury mi trvalo skoro rok.  Nebo se potkat s legendou britského raketového výzkumu Alanem Bondem ze společnosti Reaction Engines a nafotit test revolučního motoru Sabre, určenému pro meziplanetární lety. Jsem ráda, že mezi svoje přátele mohu počítat analogové Marsonauty Romaina Charlese a Diega Urbina, kteří absolvovali misi Mars 500. Seznámili jsme se při focení v tréninkovém středisku evropských astronautů v Kolíně nad Rýnem a operačním centru v Noordwijku. Kosmodrom Bajkonur byl dostupnější než jsem čekala.  A samozřejmě od té doby, co se v Rusku začal stavět nový kosmodrom, sním o jeho návštěvě. Vostočnyj je teď notoricky znám celému světu díky tomu, že se tam nedávno událo setkání třetího druhu - Putina a Kim Čong-Una.  

Dostala jste se vždy všude, kam jste chtěla?

Občas se mi i přes velké úsilí nepodaří přístup zajistit. Například oblast jaderných testů v Nevadě (tzv. Nevada Test Site) nedaleko Las Vegas, kde od 50. do 90. let probíhaly nadzemní i podzemní výbuchy americké armády. Vynikající americký fotograf Richard Misrach toto místo v 80. letech minulého století zachytil v sérii Desert Cantos. Nebo tzv. Polygon, území vedle Semipalatinsku a Kurchatova, v severovýchodním Kazachstánu, kde SSSR detonoval 456 jaderných bomb.  Místo toho jsem s místními dělala interview o tom, jak jim neohlášené exploze uprostřed noci shazovaly nádobí z poliček. A jak celá generace poté narozených dětí trpí nemocemi souvisejícími s ozářením. Chtěla jsem těmito příklady ilustrovat, do jakých komplikací jsem ochotna zajít, při dobývání unikátních fotografií a unikátních zážitků a snaze chápat svět skrze vybrané vědecké a technologické mezníky. Nevím, zřejmě mám jakousi nutnost vnést pořádek do chaosu svého života, tím, že ho organizuji, uspořádávám, řadím a mapuji a hledám extrémní polohy lidstva ve vztahu k jeho limitacím.  

Vraťme se tedy na chvíli zpět ke kolekcím umění. Jaký je váš přístup k umělecké produkci jiných autorů? 

Moje současné sbírky bych charakterizovala spíše ve smyslu tzv. wunderkamer - kabinetu kuriozit. Od 16. století s nástupem vědy a poznání začaly být známkou bohatství nejenom klasické kategorie (zlato, obrazy, šperky, sochy), ale i přírodní a exotické kuriozity. Úžasná doba, kdy vedle sebe vzkvétala věda i pavěda, tzv. fringe science, je pro mě osobně velmi úrodnou myšlenkovou půdou.  Moje sbírka osciluje mezi hlubokým časem, realitou a fikcí. Mám slabost pro přírodní vědy. Jsem posedlá zkamenělinami a vůbec objekty, které člověka zavedou do časového tunelu hlubokého času. Nutí vás přemýšlet o současnosti úplně jiným způsobem, z pohledu geologického a kosmického času. Zkameněliny stromů dostávám pravidelně od manžela. Nedávno jsme pořídili docela velký fragment zkamenělého Nautiluse  zakoupeného blízko naleziště na Isle of Wight.  Některé zkameněliny jsem našla sama přímo v centru Londýna. 

Kde se v centru britské metropole dají najít zkameněliny?

Během lockdownu jsem rozvinula svoji loveckou vášeň novým směrem a začala hledat poklady u řeky Temže v centru Londýna. Říkají tady tomu "mudlarking" a věnuje se tomu skalní skupina veteránů, ale i nové tváře jako já. Termín pochází z viktoriánské doby, kdy "mudlark" označoval chudé dítě hledající v bahně na okrajích řeky uhlí a drobné objekty, které by se daly zpeněžit.  Temže je přílivová řeka a dvakrát za den je tedy možné sestoupit i v centru Londýna na její písčitou, kamenitou nebo bahnitou pláž. Zatím se mi podařilo najít několik zkamenělin vyhynulého mořského ježka starých přibližně 40 až 100 milionů let. Přímo před Tate Modern. Dále středověké špendlíky, malinkaté rubíny, mince, zvířecí zuby, vše staré stovky, ale i několik tisíc let.   

Tyto vzácné nálezy ale souvisí i s vaší uměleckou kolekcí.

V době vzniku kabinetu kuriozit byla touha začít vnášet pořádek do přírodního světa. Většinou měla wunderkamer sečtělého aristokrata tyto čtyři kategorie - přírodní zajímavosti (např. dvouhlavý pes), umění, exotické artefakty z dalekých zemí a vědecké instrumenty. Moje sbírka to také jakž takž splňuje. Samozřejmě, že v této době byl pojem o geologickém stáří země velmi mlhavý a názory vzdalující se od tehdejší oficiální doktríny stvoření světa byly považovány za heretické. Francouz Bernard Palissy zemřel v Bastille za svoje převratné paleontologické názory, že zkamenělina byl původně živý tvor, který se v průběhu dlouhého času přeměnil na kámen. Zkameněliny, které mám ve sbírce by se tehdy interpretovaly skrze zavedené pověry jako např. místo, kam uhodil blesk. 

Máte i nějaké nezkamenělé přírodniny?

Miluji šišky  jehličnanů - některé pochází z botanické zahrady Kew Gardens v Londýně, jiné jsem nasbírala v sekvojových hájích v Kalifornii nebo britských a českých lesích. Šišky jsou geniálním mechanismem na přesun genů a jejich spirálový růst koresponduje s Fibonacciho posloupností. 

Do sbírky instrumentů se nějak promítá vaše profese fotografky?

Jako fotograf jsem již stihla nasbírat větší počet analogových fotoaparátů i od zaniklých výrobců a jiný tzv. vintage tech jako kazetové přehrávače nebo telefon s vytáčením. Mám také dost velkou sbírku 35mm a 120mm analogových filmů, kterou jsem v dobách rapidního nástupu digitální fotografie ukořistila v jednom newyorském fotolabu. Jsem nadšená z
kamenů sugestivních tvarů - např. flint co vypadá jako Star Destroyer ze Star Wars nebo kámen, který vypadá jako zkamenělý mrak. Jednou jsem přišla z lovu od Temže a donesla docela velký kámen. Syn se na mě podíval a říká, to vypadá jak zkamenělý chleba. To mě hodně pobavilo.

Sama jste uvedla, že součástí kabinetu kuriozit bývalo i umění. Jakým uměním se obklopujete? 

Můj vkus je dost eklektický. Občas si v galerii koupím dílo z edice, někdy najdu zajímavý kus v bazaru. Ve Velké Británii třeba také i na tzv. boot sales, kdy na louce lidé ve velkém vybalí všechno, čeho se chtějí zbavit. Také si vyměňuji díla se s přátelenými umělci - fotografie, tisky, kresby a malby.  Převážná část mé rodiny tvoří, na stěnách visí hlavně naše věci. 

Máte ve sbírce i dílo nějakého britského tvůrce?

Můj oblíbený umělec provokující třídní systém Velké Británie Greyson Perry měl v roce 2017 v londýnské galerii Serpentine autorskou výstavu, ke které byla vydána edice nafukovacího balonu s Greysonovým dětským plyšákem Alanem Measlem 90 x 90 cm. Chtěla jsem ho zarámovat, ale materiál není na světle dosti stabilní, je tedy v archívu. Stál mě tehdy 10 liber, na aukcích teď figuruje s odhadem 200 až 300 liber. To mě docela překvapilo. 

Tedy by se vám tato investice eventuálně dobře zhodnotila. Vy ale jste sběratel nikoliv investor?

Sbírání čehokoliv je dopaminová smyčka. Každý sběratel miluje fázi lovu, ať už číhá na cokoliv.  Budování sbírky je o opakování tohoto úžasného pocitu. U investorů do umění nastupuje dopaminový šleh momentem zhodnocení díla,  který objektivně vyvrátí nejistotu, zda člověk vybral dobře. Sbírání je pro některé i záležitostí prestiže a Veblenova efektu - vystavování bohatství na odiv ostatním. Thorstein Veblen si tohoto jevu všiml už v 19. století, když ho popsal ve své Teorii zahálčivé třídy (1899). 

Jak už jste naznačila, vaše sestra, Helena Lukášová, je také umělkyně. Dokonce spolu máte volné umělecké uskupení HEVER. Jste sběratelkou i její umělecké produkce? 

Helenina tvorba mě obklopuje od dětství. Fresky, malby, sochy, kresby, objekty. Na rozdíl ode mě se u ní od začátku na povrch dral zobrazovací talent a touha manipulovat s hmotou. Je velmi zvídavá osoba a díky tomu produktivní umělec. Zahákne se a řeší. Koncepty zrodivší se v její hlavě pronásleduje, přetavuje a realizuje s intuitivní vizí. Ráda bych vlastnila její kresbu ze série Unnatural Selection (2019) nebo sochu Great Engagement (2022). Mým nejoblíbenějším šperkem je náhrdelník ze zlomků železitého meteoritu Campo del Cielo nalezeném v Argentině, který pro mě Helena vyrobila minulý rok. Mimochodem její geny živelného talentu žijí i v upgradované verzi,  skrze její dceru, moji neteř, Marii. HEVER se snad tento rok dočká nové platformy, která bude mapovat naše aktivity, přesahové umělecké spolupráce a nabídne i možnost pořídit si kousek z našich limitovaných edic.  

Jaké dílo, nebo díla, byste chtěla mít ještě ve své sbírce?

Naše stěny jsou plné obrazů od manžela Sebastiána, mých fotografií, tvorby sestry a neteře Marušky. Ale třeba si pořídím více stěn, na které pověsím tajemnou malbu mlže od Američanky Fawn Rogers, výšivku ze Space Station od Íránky Farhad Moshiri, postavím k ní modernistickou knihovnu od Charlotte Periand, zavěsím dřevotisk od Albrechta Dürrera, kresbu Michio Ihary, malbu Korejce Kim Hong-Joo a fotografie Wolganga Tillmanse, Taryn Simon a Hiroshi Sugimota. Ráda bych také přidala koláž Jiřího Koláře a Johna Stezakera. Skotská umělkyně Katie Patterson využívá spolupráce s vědci a pomocí malých sofistikovaným gest komunikuje s vesmírem. V roce 2014 dokončila projekt Campo Cielo. Železitý meteorit, který před 4,5 miliardy let spadl na současné území Chile Patterson roztavila,  znovu odlila do původní podoby a poslala zpátky do vesmíru pomocí Evropské vesmírné agentury. Toto dílo si sice nemohu koupit, ale těší mě, že se tento lidský artefakt řítí vesmírným prostorem. Mimochodem Farhad Moshiri jednou prohlásila, že její životní mise je se vymanit z reality a umění je jejím nástupním lístkem. Mám to podobně.